Romantické filmy nás – rozumějte spíš něžné pohlaví – prakticky od dětství krmí iluzí nekonečné lásky, neutuchající vášně a až poetického souznění dvou duší.
Já jsem tomuto klamu podlehla už v pubertě při sledování lovestory Dylana a Brendy (BH 90210 pro neznalé;), nástup telenovel s Manuelou či Milagros tento blud pošimral a Titanic pozdějc ještě pořádně přikrmil. 🙂 Nechápejte špatně, že bych snad zápal a romantiku v reálu jako každá nezažívala (jako štír jsem tím prakticky živa;), ale ať mi nikdo netvrdí, že si tento nehynoucí pocit uchovává na věky věků, resp. každou holou minutu. To by mne pak totiž určitě jen tak nerozhodilo, že můj drahý neustele postel nebo nesundá pověšené prádlo. Do postele bychom totiž společně skočili a prádlo strhali. Ze sebe. 😀 Neříkám, že tomu tak někdy není. Ale zřejmě s věkem mne čím dál tím častěji probleskne hlavou myšlenka, že tu postel stejně pak budu muset zas ustlat a že to prádlo bude přesušené. 🙂 Na to by Brenda ani Manuela určitě ani na vteřinu nepomyslely. 😀
Na druhou stranu Brendu nakonec Dylan stejně podvedl s nejlepší kamarádkou a Manuelu kvůli mužskýmu málem zavraždila vlastní sestra. 😀 Takže udržujme v sobě stále oheň, hýčkejme si své vášně, ale mějme při tom vyžehlené prádlo ve skříni. 🙂
PS: Já jdu ustlat postel a pak vyrážím do Peach Pitu. Zatoužila jsem totiž po Sexu na pláži. 🙂
