Ke sportu mne doma nikdy moc příliš nevedli. Sice snaha byla, v dětství jsem vyzkoušela všechno od gymnastiky po judo (moje mamka totiž byla v mládí vášnivou jazzgymnastkou a judistkou;), ale u ničeho jsem příliš dlouho nevydržela (až na brusle a lyže – na sjezdovce jsem díky rodičům strašila od 3 let). Ač musím neskromně uznat, že většinou vše, co jsem zkusila, mi šlo a i dnes se do všeho pouštím po hlavě, jen s tou pravidelností a vůlí jsem holt pěkně na štíru. A místo sportování přeci jen dávám přednost jídlu a kulturní zábavě. 🙂
V dětství jsem spíš ráda tančila, vymýšlela si sestavy na hudbu, recitovala, zpívala, chodila do klubu mladého diváka a taky jsem si hrála na vlastní radiovou show, kterou jsem nazvala Bravo Hits Super Radio Show. Natáčela jsem se při tom na magnetofon a dodnes si pamatuji, jak mi můj mladší brácha Pája hrál na svých JAMAHA klávesách tzv. hudební podkresy a předěly. Tedy ne že by uměl hrát na piano, ale klávesy měly přednastavené takové ty uši trhající melodie, takže jsme měli melodii na reklamu, na rubriku či melodii úvodní. Divím se, že se z nás rodičové nezbláznili, na druhou stranu jsme se tím dokázali sami pěkně zabavit na hodně dlouho dobu.
Další – pro rodiče a případné sousedy – ne příliš stravitelné období, přišlo s mým muzikálovým poblázněním. Frčela jsem a dodnes frčím (spravuji FB fan page) na muzikálu Dracula. Takže se zpívalo a zpívalo se hodně. Brácha už mi „nehrál“ podkresy na klávesy, ale rovnou se ujal role kameramana. Jo, chápete správně, máme to nahrané pěkně na videu, jak v maminčině bílé svatební spodničce, s přilepeným víčkem od fixy na čele (jakože místo muzikálového mikroportu;), vášnivě zpívám v pokojíčku Jsi můj pán a tisknu se při tom k plakátu Dana Hůlky. Jooo, to jsou ty chvilky, kdy si říkám, že ještě že nejsem slavná, protože by se mohlo stát, že by to na mne někdo vytáh´. I když to na mne vytáhli. Mí vlastní rodiče! Když jednou došlo k takovému tomu vánočnímu rodinnému setkání, kde se sejde fakt hodně příbuzných, nenapadlo mé drahé rodiče nic jiného než si pustit Peťulí, jak zpívá. Dodnes si pamatuji, jak mi bratránek Jirka řekl: „Jako zpěv dobrý, ale nechceš se spíš věnovat herecké dráze?“ 😀
Taky jsem ráda psala – slohy, deníčky, své vlastní časopisy, sešítky, které jsme si vyměňovaly s kamarádkami, dopisy, vzkazy. Psala jsem si dokonce v rámci jednoho programu i s vězni. Prostě jsem psala vše a o všem, co se kde dalo. Když pak frčeli hororové braky Stopy hrůzy (za 10,- Kč ve Slonu – předchůdci Levných knih;), psala jsem vlastní krátké hororové příběhy. Pak nastoupily dívčí romány Lenky Lanczové (ač jsem je nikdy nečetla), zkoušela jsem psát příběhy o lásce a pomalu jsem začínala i s básničkami. Nikdy jsem totiž moc nečetla nebo spíš tolik, kolik bych chtěla, takže jsem si vlastně vytvořila opačnou alternativu – když už moc nečtu, tak aspoň píšu. Nebo to teda aspoň zkouším. Ale má nezdolná nevůle povětšinou způsobila, že jsem většinu příběhů nedopsala. Asi mi stačí krátký. Příběh krátký! 🙂
Ať je vaše léto plné krásných krátkých příběhů, ať už ho strávíte jakkoliv. Jen prostě vždycky dělejte to, co vás baví a nenechte se ničím a nikým odradit, protože to co je ve vás a naplňuje vás, víte nejlíp jen vy sami!
PS1: Draculovské árie si ráda zapěju alespoň v koupelně dodnes a knížky si s radostí taky kupuju, protože co nemám v hlavě, chci mít aspoň v nich! 😀
PS2: Brácha na klávesy stále neumí zato Lenka Laczová prý vydává a píše pořád?! 🙂
Vaše létem poblázněná P.
