Po delší době jsem vzala na milost rande naslepo. Sraz v šest v Lucerně pod koněm, v sedm už v tramvaji, mluví za všechno! Že týpek vůbec nevypadal jako na fotce, bych snad i přežila, ale že měl postavu jakobych ho já drobek snědla dvakrát i s přílohou, mne už malinko vykolejilo. Chtěla jsem se otočit na podpatku, ale jako slušně vychované děvče jsem se tedy osmělila a přistoupila blíž.
Dali jsme si svářo a procházku, při které jsem to hnala rychlostí splašených koní po Náplavce k tramvají č. 7. Během té doby mne chlapec – povoláním Ajťák – stačil přirovnat k Franzu Josefovi, který byl také ranní ptáče, sdělil mi, že metodou starých Egypťanů si vyrobil vlastní nábytek ze dřeva a že už přes rok holduje chůzi bosých nohou, takže teď v botech tak trochu pajdal. Při čekání v mrazu na mou tram zmínil, že Vincent van Gogh si kvůli ženě uřízl ucho, rozloučili jsme se.
Šla jsem do Penny, koupila si chipsy a pokud příště budu zas chtít vyrazit na rande naslepo, prosím uřízněte mi radši ucho!
A ne, nemám už na něj číslo, pokud byste měl někdo zájem. 🙂
Vaše single P.
