Letos jsem ani příliš nebilancovala. Možná radši, možná jen z toho důvodu že se tak většinou děje v době někdy na Silvestra, když člověk s láhví portského v jedné a cigaretou v druhé ruce čeká na to, až odbyde půlnoc. A já letos měla Silvestr skoro střízlivý.
„Střízlivý“ byl vlastně celý předchozí rok. Střízlivý na cestování, na zážitky, na kulturu, na blízká setkání, u někoho na práci, na lásku či jakékoliv jistoty.
Zato jsme rozhodně trhali rekordy v domácí spotřebě lihovin, v přenosu dat, v počtu doma uvařených pokrmů, nově počatých dětí, ale i podaných žádostí o rozvod.
K bilancování jsem se částečně dostala až v Nejdepresivnějším dnu v roce, kdy blbá nálada dorazila fakt téměř na chlup přesně v den, který jako tzv. Blue Monday určili vědci, tj. v pondělí 3. týden v měsíci lednu. Algoritmy jeho výpočtu po mně nechtějte, ale určitě to nějak souvisí s počtem dnů, které uplynuly od nablýskaných rolniček Last Christmas a určitě i se dny, během kterých odpadávají první vášniví sběratelé předsevzetí.
A tak jsem jen tak stála, čuměla a nevěděla, co se sebou. Znáte ten pocit, kdy se vám vlastně nic neděje, přesto se vám chce brečet, ani nevíte pořádně proč. A abych se z toho nezbláznila, shrnula jsem si věci, které se v roce 2020 fakt povedly:
- Zkoušela jsem vařit. Ano, slyšíte dobře. Sice metodou pokus/omyl, ale i každá menší snaha se cení a počítá.
- Můj byt. Zamilovala jsem se do něj snad ještě víc než, když jsem ho pořizovala a rekonstruovala. Pěstovala jsem v něm aktivně své milované hygge víc než kdy jindy a zvala blízké na víno a karaoke. V zákonem stanoveném počtu osob, žejo.
- Netflix. Konečně jsem si ho pořídila a snažila se mu propadnout jen v rámci zdravě nastavených hranic. Co na tom, že je občas o víkendu překročím. Co si budem.
- Milované Vršovice. Prochodila jsem je křížem krážem, podporovala snad všechna výdejní okýnka a tvářila jsem se u toho děsně oduševněle.
- Práce. Nepřišla jsem o ni, ačkoliv to nebylo snadný, pořád mě baví a pořád na lidi v ní nedám dopustit.
- Noví lidi. V životě se mi objevilo pár hodně zajímavých nových či oprášených staronových lidí, jakkoliv to v dnešní době zní divně, ale je to tak a je to ohromně osvěžující.
- Žít zas sama. Furt se sice bojím zlodějů a duchů, ale vědomí, že jedinou jistou jste vy sami, to je zatraceně krásná jistota.
No tak řekněte sami, že to ještě pořád nebylo a není zas tak zlý.
Vaše P.
