Někdy se člověk dostane do určitého bodu radikálních změn, padají veškeré jistoty a tak jediným držákem je pozitivní přístup a také sumarizace časů minulých. A jelikož jsem myslím měla na skvělé a milující partnery docela čich, jsem si jistá, že ten další – pravý – se už někde toulá a bude to stát za to! Podle kartářky pro mne prý rok 2017 bude zlomový, nemá obavy, prý se ten pravý ukáže velice rychle a naráz pak přijde i svatba a čekají mne hned i 2 děti. Tak to by si měl ten Mr. Big docela pospíšit. 🙂 No, jsem při zemi, ale vyhlídky to vůbec nejsou špatné. Stejně tak jako není vůbec špatný výčet mých LOVEs.
Jiřík (16 – 20 let)
První láska je prý vždy ta nejkrásnější a zároveň se na ni nikdy nezapomíná. Nemohu oponovat. Jirka bydlel ve stejném domě jako má nejlepší kamarádka Lucka a ač byl taky kluk z Jižňáku, potkali jsme se až ve 12 letech, když šel venčit psa. 🙂 Líbil se mi, ale byli jsme děti a já ho pak ještě dlouhou dobu nechtěla. Až do té doby, kdy jsme v 16 jeli na chatu společného kamaráda Ondry kousek od Černošic a on mi tam každé ráno jezdil na babetě pro čerstvé pečivo k snídani. 🙂 Jirku měl rád i můj bratr, jelikož ho vzal na atrakce do italského Gardalandu, moje mamka, protože byl k její dceři pozorný a opatrný a i táta, protože se se mnou nebál vyrazit k našim příbuzným na Východní Slovensko. Naše láska skončila mým nástupem na vysokou školu, ale věřím, že naše napojení trvá někde v hloubi srdce dodnes.
Kubík č.1 (20 – 25 let)
S Kubou mne v prvním ročníku seznámila má kamarádka z vysoké školy. Byl mladší, takže jsem tomu tenkrát nepřikládala velký význam (navíc shodou okolností chodil na stejnou střední školu jako můj bratr – vtipný ;), ale byl to asi ten nejlíbivější týpek, kterého jsem měla, ač jsem to dlouho neviděla. Je fakt, že byl urostlý, vlasatý, vysoký, hrál skvěle fotbal a navíc měl i něco v hlavě. Pomohla jsem mu dostat se na vysokou školu, pomáhala jsem mu ji zpočátku i studovat a moc dobře ví, že bych mu pomohla s čímkoliv dodnes. Byla jsem jeho první velká – doslova fatální – láska a já se pak s ním pořád jen scházela a rozcházela, protože jsem moc dobře věděla, že on si musí ještě užít svoje a že se svým vzevřením italského macha bude jednou lovit ve vodách manekýn a jiných modelín. 🙂 Nechtěl o tom slyšet, ale když se naše cesty konečně rozešly, pak se tak i stalo. 😀
Adam (25 – 27 let)
Adam byl první vážná známost, se kterou jsem i žila. Ale hlavně to byla dětská láska ze základní školy. V 5. třídě mi posílal zamilované dopisy, které mám někde schované dodnes, volal mi a vyprovázel domů. Pak ale odešel na gympl a já ho léta letoucí neviděla. Až se stalo, že vznikl Facebook, přidali jsme se do přátel a začali psát. Jenže jsem se setkání bála, nechtěla jsem kazit naše nově objevené přátelství, tak jsem schůzky odmítala se slovy: „Aby se nevytratilo kouzlo psaného slova“. 🙂 Až jsem pak jeden večer vyrazila na jednu firemní akci, sleduji saxofonistu, jak přitakává DJovi a kdosi mi zaťuká zezadu na rameno a šeptá: „Snad se to kouzlo nevytratí.“ Otočila jsem se a doslova se mi podlomila kolena (jak by ne, měří skoro 2 metry). Víc není co dodat. 😀
Kuba č. 2 (27 – 32 let)
Kubu jsem poznala jako zatím prvního a i posledního partnera přes výdobytky dnešní doby, tj. přes internet. Na první schůzku jsem skoro nedorazila, protože jsem popletla místo i čas. 🙂 Pak už se ale naše první setkání protáhlo na dlouhých 5 let a bylo nám moc dobře. Byla to jízda. Hodně jsme toho spolu zažili, hodně nás pojilo ale i rozdělovalo. Náš život byl místy alternativně-pankáčský a v lecčem zas konzervativně-usedlý. Jako jeden z mála mne dokázal hodně uklidnit, já zas jeho pořádně nasměřovat a nakopnout. Turecká vědma řekla, že jsme dvě nádoby, které do sebe zapadají. A tak jsme taky těch 5 let byli, ale asi co jsme si měli dát, jsme si dali a naše cesty se rozdělily.
No, jak nad tím tak přemýšlím, je to opravdu kvalitní skóre a na všechny svoje lásky vzpomínám – jak jinak – než s láskou.
Love Always, P.
PS1: Většinou jsem plula ze vztahu do vztahu, ale nesmím opomenout i některé kratičké románky či platonické lásky, které se mi něčím vryly do paměti. Vzpomínám na Itala Francesca, studujícího v Praze bohemistiku, který mi ve vší počestnosti předčítal na koleji na Hvězdě Božskou komedii od Alighieriho v originále. Italsky neumím, ale tenkrát jsem mu rozuměla každé slovo. Pamatuji si na architekta Josefa, se kterým jsem romanticky piknikovala jedno léto na Vyšehradě, následně odjel pracovně do Londýna a když se v zimě vrátil a chtěl mne vidět, už jsem bohužel byla zadaná. Vybavuji si Honzu, který mne ve svém cabriu vzal na výlet do Brna, když jsem to nejvíc potřebovala.
